Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Montrealská trojka BIG|BRAVE před šesti rokama zakotvila pod křídly vydavatelství Southern Lord a od té doby vnáší svěží vítr do bažinatého žánru. Vždy se snažili více experimentovat a nezapadat do nějaké šablony. Jejich hudbu lze popsat jako hrubozrnný sludge metalový monolit, který neustále utíká do jiných žánrů. Tu ke dronovým hlomozům, které někdy přerůstají až v ambientní plochy, jindy mění směr ke stonerovým riffovým stěnám. Střední až pomalá tempa tu prosvěcují hlavně ženské vokály, které dříve byly spíše řvané a volané a nyní občas působí jako trochu extrémnější islandská čarodějka Björk.
Přitom to mohlo dopadnout úplně jinak. Původní záměr zdaleka nebyl v hrubé hlasité kapele. Experimenty s ambientní hudbou hranou na akustické nástroje utnula rozbitá akustika. Tento bod byl kapele a hlavně kytaristce Robin Wattie osudný. Místo někdejších křehkých hudebních ploch tu stojí elektrické kvílející monolity, které zní jak repetitivní vlnobití v nespoutané bouři. Přes brutální sound kytar ale stále prosvítá jemnost, kterou Robin dokáže do BIG|BRAVE vetkat. Hlavně přes vokály a místy i přes umírněnější nástrojové plochy. To byly základy, na kterých BIG|BRAVE povstali a stále z nich těží. Směs hlasitého, umanutého ale i velmi citlivého přístupu místy odkazuje až někam ke SWANS nebo GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR. S těmi mimochodem sdíleli společné koncerty.
BIG|BRAVE jsou svým způsobem kapela, která i ve třech dokáže vyvinout obrovský tlak. Často pracuje s riffy, které jsou ohlodané na kost, a ve výsledném efektu hraje velkou roli mohutný zvuk. „Vital“ vás jím zaplaví. Je jako soptící vulkán. Spousta dusivého kouře, hektolitry rozteklé lávy. Je v nich primitivní pradávná síla. Něco apokalyptického. Hřmící zvuk, ve kterém jsou závany té nejniternější poetiky. Smrad síry a vůně fialek.
Další částí skládačky jsou texty, často velmi metaforické, ale jsou i výjimky, které jsou velmi konkrétní a osobní. V „Half Breed“ se Wattie odkazuje ke knize esejí od Alexandra Cheeho, který prozkoumává osudy míšenců napříč různými kulturami. Není to náhoda. I Wattie je sama míšenkou. Je v tom osobní zpověď i sebejisté vyjádření. Nedávná změna na postu bubeníka nijak nečeří styl, který vybudovali. Naopak „Vital“ je potvrzením, že BIG|BRAVE půjdou cestou, na kterou se vydali před sedmi lety na desce „Feral Verdure“. Od těch dob je nejcitelnější změna poznat ve zvukovém opracování a v touze vyjadřovat se stále brutálnějším a také minimalističtějším způsobem.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.
Polská deska snažící se prodat djent a progresivní metal v jeho instrumentální podobě. Velká spousta hostů, z nichž nejvíce září asi jméno Jeffa Loomise. Výsledek trochu sráží stále stejné postupy, okatě fádní djentové zářezy a poněkud unylé melodie.
Instrumentální projekt frontmana ELDER Nicka DiSalvo je asi přesně takový, jaký bychom od něj čekali. Tedy plný psychedelie a progresivní rockové klasiky, obsahuje ale i plnější stonerrockovou složku. Příjemné album bez překvapení.
Progresivní metalcore, který nese všechna stylová klišé, ale rozhodně mu nechybí švih a tempo. A vlastně je to i pestré, od death razance přes deathcore až po djent a melodické vyhrávky. Výsledek je sice takové načančané nic, ale za poslech stojí.